Když se zamyslím nad letošní pípou, dojdu vlastně k podobným závěrům, jako loni, předloni, či předpředloni. Něco se povedlo, ale něco se také nepovedlo. Letos to byla třeba obědová etapa. Lomnice nad Popelkou je poměrně velká obec s cca osmi restauracemi, těžko předpokládat kolik podnikatelské malosti těch osm restaurací obsahuje. Poučili jsme se napříště, myslím, definitivně. V současné době vedeme spory o to, zdali dáme ráno účastníkům obědový balíček s sebou, či se zbavíme zbytku odpovědnosti ve smyslu „zabalte si svačinu každý sám“, či vám dáme čas a berte kde berte. Z historického pohledu musím uznat, že ať jsme oběd objednávali u jednoho dodavatele, nebo poptávali u více dodavatelů, či pouze monitorovali prostor a předali vám informace o možnostech stravování, tak mimo loňské Dobříše to vždycky dopadlo z nějakého pohledu nešťastně. Takže to je jedna z věcí, kterou chceme vylepšit.
Další věcí je pokus o dřívější dojezd do cíle a s tím související i dřívější vyhlášení výsledků časnějším započetím výpočtů a posílením počtářského týmu. Toto je věc, která je poměrně jednoduše realizovatelná – pokud se setká s podporou z vašich – účastnických – řad, např. ve věci čitelného vyplňování jízdních výkazů. Ale o tom jsme už hovořili na rozpravě v restauraci v Dolním Bousově.
Letos jsme se sešli opravdu dost daleko od Prahy, a to v Dolním Bousově. Na start bylo přihlášeno 67 posádek a po omluvě dvou se opravdu prezentovalo 65. Byla to historicky největší účast ( a nejmenší procento odpadnuvších před přejímkou ) a byla to také jistě výzva nám pořadatelům, jakým způsobem se zhostíme takové porce soutěžících.
Pro náš realizační tým začíná sobotní závod už zhruba v půl páté ráno stavěním tratě – tzn. umísťováním panelů samoobslužných kontrol a kontrolou průjezdnosti tratě. Přestože se neopakovala situace z roku 2006, kde nám po odstartování šestnácti posádek strhli klíčový most a situaci se podařilo náhradním způsobem vyřešit cca 2 a půl minuty před příjezdem prvního soutěžícího, stejně nám vznikly dvě komplikace s uzávěrami. Jedna, kterou jsem odchytl v Lomnici při ranní kontrole a se kterou jsem vás seznámil při rozpravě a druhá, kterou si svévolně – bez upozornění policie, obyvatel, souhlasu obce a bez relevantních důvodů - vytvořili organizátoři poutě na kopec Tábor. Tuto jsem řešil narychlo při startu do čtvrté etapy.
Rozprava probíhala podle časového plánu. Až na protažení přejímky se nám dařilo časový plán dodržet. Přišli jsme s novým prvkem, start přímo z prostor hospody – má to své výhody – auta se nemotají před časovou kontrolou umístěnou někde venku a odjíždějí samostatně ( navíc se tento prvek používá dost často i na orientačních soutěžích ). Účastníci nesměli hned ve výčepu zapomenout na první povinnou konzumaci a poté je čekala krátká čtyřkilometrová jízda částečně podle pomíchaných fotografií. Je zajímavé, že pokud spolujezdci pochytí informaci o pomíchaných fotografiích, již málo z nich je schopno do své úvahy začlenit i informaci „tajemníkovi soutěže s jeho formanem nevěřte“. Takže namísto toho, aby samozřejmě odbočovali opačně než já na fotce, tak klidně jezdili jako já, čímž jim už ostatní fotky byly naprosto k ničemu. Někdo dobře, někdo se štěstím, se dostali do časové kontroly u placu na jízdu zručnosti. Kdo jel dobře, musel projet stanovištěm tajné kontroly na dodržení značky „Stůj, dej přednost v jízdě!“ na nechráněném železničním přejezdu. Dodržení ustanovení silničního zákona zde kontrolovala pořadatelka Žížala, schovaná za plechovým sudem a maskovaná víkem tohoto sudu. Někteří staří harcovníci zastavili a vesele mávali pořadateli, někteří – kteří kontrolu na první STOPce v soutěži nečekali – přejezd protáhli i na vyšší rychlostní stupeň.
Jízda zručnosti měla spád, taky třeba proto, že jsme z ní vypustili prvky couvání a dojezdů na přesnost a chtěli jsme vám přiblížit spíše atmosféru rychlostní zkoušky s časovkou, se startem, letmým cílem a STOPkou na výjezdu z plácku.
No, a potom to teprve vlastně začalo – druhou etapou – jediným možným správným průjezdem plánku komunikací obce, ale hlavně hlídáním třístránkového foto testu z informací na trati a jednoho testu z filmových hlášek. Věřili jsme, že se zapojila ( i zapotila ) opravdu celá posádka. Z nákresu se vyjelo do běžného reálného šipkáče, ale nesměli jste zapomenout na různě záludné vložené itineráře ( jeden se četl i pozpátku ). V lesích Českého ráje vás čekala již jednou v minulosti použitá složitá křižovatka, na které jste se pohybovali pomocí
(většinou posádek oblíbeného) lineárního itineráře (tzv. „kurvadrátu“). Na adresu těch, kteří nějakým způsobem protestovali proti složitému průjezdu touto křižovatkou je nutno říci, že v orientačních soutěžích je běžné, že se využívají různé spojky a propojky křižovatek v souladu s vodorovným značením či svislou dopravní značkou. Je to prostě takové koření orientačních soutěží. Napříč Českým rájem přes hrad Kost a druhou konzumací jste se dostali až do střediska dřívějších závodů do vrchu do obce Vyskeř. Nakonec jste přes Vyskeř jeli dvakrát - přes živou kontrolu, kde jste plnili hod ocelovými kruhy na gumový kužel. Centrální oblast s pískovcovými skalami jste opustili přes Hrubou skálu a přes Rovensko pod Troskami ( se zajímavou dřevěnou zvonicí ), přes skokanské můstky a dvě živé kontroly ( rozjezd do kopce a hod setrvačníkem ) jste dojeli do cílové obce druhé etapy – do již výše zmíněné Lomnice nad Popelkou.
Po obědové etapě vás už čekaly pouze dvě jízdní – a v rámci jedné z nich i pěší Meresjevova etapa, kterou vás provedl sám pán hor kerkonošských, sám veliký Kerkonoš. Ta pohroma, která nám byla však způsobena, nebyla dílem žádných nadpřirozených sil, ale docela běžnými pozemskými organizátory poutě na Tábor. Naprosto z nicotných pohnutek zjednosměrnili cca 300 m komunikace v dolní části kopce, čímž nám způsobili prodloužení trasy o cca 5 km a nevídané problémy s aktuální opravou 65 itinerářů…A do toho začalo ještě pěkně pršet, takže verze s informační tabulí na parkovišti před startem do 4. etapy se stala naprosto neschůdnou. A tak jsem to všechno seškrtal a namaloval jednu verzi, kterou si každý zakreslil sám. Měl jsem na to cca 20 minut.
Procházka po lesích a lukách se vám asi moc – vzhledem k počasí – nelíbila. Byla to však možnost protažení koster po dlouhých sezeních v autech a ten, kdo šel na rozhlednu, měl to sice blíže, ale zase trochu výš.
Čtvrtá etapa už byla pouze cca 25 km a jistě to byla oproti druhé etapě oddychovka. Byla stavěna na vložených itinerářích a slepé mapě. Slepá mapa byla záludná hned ve dvou místech – na začátku, kde obcházela les po jeho okraji a posádky měly jet prvních cca 350 m po polní cestě a potom v první obci naznačila objetí památné lípy, kde byl umístěn panel samoobslužné kontroly. Jedinou živou kontrolou této etapy byla průjezdka u zemědělského družstva, kde jste si „páni řidiči, foukli“, ne ale do balónku, jak byste asi čekali, ale do vrtule. Poté jste vyjížděli z obce Železnice a tudíž jste si museli vzpomenout na vložák č.1 a na první možnosti odbočit. Pokud jste to opravdu udělali správně, vyhnuli jste se nastrčené ceduli č. 33 a prostě jste jí nezapsali.
Pátá etapa byla trochu delší, ale stále do třiceti kilometrů. Provedla vás krásami Jičína, exteriérem věznice ve Valdicích, přes živé průjezdky, kde jste poznávali k čemu je bakelitová šroubová svorka a pneuměřič z konce padesátých let minulého století, zkusili jste si, jak nouzově zastavit vozidlo bez použití brzd ( někdo na pekaře, někdo na ručku, někdy protitlakem spolujezdce za přední blatník, použitím protivětru apod. ) a projeli jste si stanoviště tajné kontroly na poslední značku „Stůj, dej přednost v jízdě!“ v soutěži, kde pořadatel maskovaný jako stalingradský ostřelovač zapisoval dodržení silničního zákona….a už se jelo k cíli.
Nastalo pracné počítání výsledků, které se nám prakticky s pouze hodinovým zpožděním podařilo vyvěsit. Vyhlašovalo se tradičně přes půlnoc až do půl druhé. Mimo tradičních cen ( věnce, poháry, pivo v plechovkách, stolní pivní hry atd. ) každý z účastníků dostal upomínkovou skleničku s logem soutěže, ale především ti první – ti na prvních třech místech – dostali od našeho generálního sponzora tři mobilní telefony a všichni další upomínkové předměty. Tradičně byly rozdány i ceny za jednotlivé kategorie v jízdě zručnosti, za nejlepší masky – některé byly naprosto k nerozeznání od pravých kostýmů. Toto maskování prostě už patří ke koloritu naší soutěže, ale nikdy nebylo nikým řízeno, vzniklo naprosto spontánně.

Chtěl bych tímto, ze své pozice, poděkovat všem účastníkům za slušné chování a víceméně i k dobrému chování v silničním provozu ( teda ty STOPky tomu moc nenasvědčovaly ), ale hlavně, že nám zachovali věrnost a opět přijeli. Děkujeme za nové posádky. Nevěřili jsme, že v krizovém roce vás tolik přijede. Děkujeme sponzorům naší akce, kteří nás podpořili v cenách pro vítěze. Děkuji celému pořadatelskému sboru, který od časných ranních hodin až do pozdních nočních pracoval na organizaci a výsledcích.
Nezbývá než se těšit na příští ročník. Bude trochu jiný, jistě zábavnější, jistě s lepším počasím. Věřím, že to zase bude taková ta naše tradiční Dobře utajená pípa, za slunečného počasí a s koupáním v cíli soutěže.


V zastoupení ředitele tajemník soutěže Jiří Donát.